Lentilka-sdeluje | Adrenalinové ráno

Tornádka měla jako maličká diagnostikovanou alergii na bílkovinu kravského mléka. Poslední dobou si zas dost stěžuje na bolesti břicha; vynechaly jsme mléko a mléčné výrobky, zakoupily drahá probiotika a - nic. Bolesti přetrvávaly. 

Navštívily jsme pediatra. Velmi empaticky mi napsal paragraf na celých šestnáct dní. :-)

Ukecala jsem ho, ať Lou odebere krev a nechá ji vyšetřit na všechny potravinové intolerance, alergie a tak podobně. Chvíli se ošíval, ale pak souhlasil. Přistoupili jsme k akci.  Chyba byla, že jsem v ordinaci byla jen já, sestra, doktor a naše emocionálně extremistické ADHáDě. Nechala si zaškrtit ruku, hezky zacvičila a jen se k ní doktor přiblížil s jehlou, začala regulérní rvačka. Lou šla do hysterického oblouku, skelné oči, pěna u huby, ruce zamotané do uzlu a nohama kopala snad na dva metry kolem sebe. 

Vzdali jsme to.

Ovšem bolesti břicha přetrvávaly, i vyhlásila jsem akci ODBĚR KRVE. 

Vyrazili jsme dnes ráno, tak, abychom byli u doktora první. Šli jsme v plném obsazení - Kuky v práci nahlásil, že přijde později, já mám furt tu ošetřovačku a Slečna šla taky, neb mi doktor řekl, že by jí potřeboval udělat kontrolní odběr, protože ve třinácti (!) měla zvýšený cholesterol (!!). 

Tornádka tušila zradu od té chvíle, co proloupla oko a zjistila, že táta na sobě nemá montérky, ale džíny. Tušení čehosi nekalého se prohloubilo ve chvíli, kdy jsem řekla: "Obouvat a do auta!"

"Já jedu autobusem!", vykřiklo hádě, popadlo školní tašku a jalo se prchat směrem na zastávku. Kuky ji ulapil ve vrátkách a posadil do auta. Začala pofňukávat. Čím blíž jsme byli ordinaci, tím usedavější a srdceryvnější byl pláč. Musela jsem zavřít oči a vypnout odposlech, abych akci neodpískala. :-)

Jen jsme nakráčeli v plném počtu do ordinace, doktor i sestra zbledli: "Vy jdete na tu krev, že jo..."

První šla Slečna. K její chvále musím říct, že se pro ségru snažila hrát pozitvní divadlo, uchechtávala se, jak to šimrá a jaká je to sranda. Lou, zaťatá jak sekerka ve špalku, se začala zlehka uvolňovat a já začala propadat naději, že by to dneska mohlo proběhnout v klidu. 

A pak se to posralo.

Doktor vytáhl stříkačku z jehly, kterou nechal Slečně v žíle, aby nakapal krev rovnou do zkumavky. Z jehly vystříkl proud krve, ohodil doktora, sestru, podlahu do půl ordinace... Když to Tornádka spatřila, zezelenala a propadla hysterii. 

Co následovalo se ani nedá popsat. Kuky ji chytil, posadil si ji na klín, nohy jí omotal svýma nohama a pravou ruku jí znehybnil svým železným sevřením. Na mě zbyla Tornádčina levá ruka. Než se mi ji podařilo zpacifikovat, pár pořádných jsem chytla. Myslím, že budu mít hezkého monokla.

Lou bojovala jako lvice. A sílu teda má, hasička! I hlas má pořádný. Z fleku by mohla dělat sirénu. 

Kapalo to z ní rychlostí jedna kapka za tři vteřiny (asi jak byla v křeči), mlela sebou, jak kapr na suchu, doktor se snažil udržet zkumavku pod jehlou, my s Kukym se snažili Lou udržet v co nejmenším rozkmitu... Nekonečné to bylo. Když doktor konečně oznámil: "Stačí." a zašpuntoval zkumavky, vypadalo to v ordinaci trochu jak u Slavkova. Kuky udýchaný a zpocený, jak kdyby zaběhl maraton, mě rozbolel žaludek (asi neuróza), sestra se zhroutila na židli úplně vyčerpaná a s rozjetým bolehlavem. 

Doktor nás přehlídl a prohlásil: "Tak jdeme na panáka, ne?"