My jsme mládež nová

mládež Gottwaldova!

Pod tímhle heslem vyrůstali naši rodiče. Bičem je naučili, že nesmějí říkat to, co si myslí, i začali si o tom špitat pod rukou. Zhnuseni z nových pořádků byli všichni. Potomci bývalé buržoazie hned, potomci dělnictva později. Ale zklamání a hořkost se nevyhnula nikomu z nich. Nakonec rezignovali. Ztracená generace. 

A pak měli nás, Husákovy děti. A vychovávali nás v atmosféře hořkosti, zklamání a rezignace. Špitání pod rukou a čtení mezi řádky jsme sáli už s mateřským mlékem. 

Pak přišla ta slavná Sametová a ti nejodvážnější z nás začali cestovat, podnikat a krást a tunelovat... Divoký východ let devadesátých. To je tak, když tvorovi, který od narození nezná nic, než malý prostor ohrazený mřížemi, otevřete dvířka klece. Dáte mu volnost a svobodu. Neumí s nimi zacházet. K zodpovědnosti za své činy ho nikdy nikdo nevedl... Ztracená generace. 

A pak přišly děti Husákových dětí. Naše děti. Narozené a vyrostlé mimo klec. Jsou úplně jiné, než my. Mají vlastní názor. A nejen, že ho mají, ony ho i projevují nahlas! A vůbec nechápou, když jejich prarodiče, mládež Gottwaldova, s opravdovou hrůzou v očích vykřiknou: "Pšššš"! To nemůžeš říkat!" 

Od nich se individualita přímo žádá. My jsme ve výtvarce malovali veselé továrny. Kdyby tenkrát byly technologie na dnešní úrovni, točili bychom filmy o veselých továrnách a šťastných dělnících. 

Oni teď ve výtvarce taky točí filmy. Na volné téma. Je to tak trochu emo a gothic, snad nám tu neroste další ztracená generace. ;-)

Slečnina školní práce.