Včera fasování, kontrola. Zhoršily se mi oči - při dotočení do krajní polohy už vidím dvojitě a motá se mi hlava na obou očích, donedávna to bylo jen na levém.
Zhoršila se mi rovnováha, prý: "Zavřete oči a předpažte." Kymácela jsem se jak strom ve větru.
A nakonec mě dr vyděsila otázkou, jestli ještě řídím. To se jako blíží doba, kdy nebudu moct za volant? Vždyť já se z tý naší díry tady bez auta nedostanu ani pro rohlík...
Navýšila mi antidepresiva. No jo, blbá část roku, šestnáct hodin denně tma a mezi tím - světlejší tma.
Ale! Protože jsem holka šikovná a celý rok elegantně šetřím dovolenou pomocí neschopenek a paragrafů, mám už ode dneška volno. Takže snad pohodlně zvládnu tak trochu připravit Vánoce; bez stresu a bez ataky. Už jsem se smířila s tím, že nic nebude perfektní, už nikdy v životě nebudu mít uklizeno tak, jako ještě před pěti lety. Hlavní úkol je objevit, co mi kde zdechlo a odstanit to. Už delší dobu se mi domem line podezřelý, kafilerní smrádek.
Stejně je to zvláštní. Cítíte se dobře, utvrzujete se v tom, že to je dobrý, že se nic neděje, že se nezhoršujete. A pak vlezete do centra a doktorka vás vyvede z omylu - choroba si žije vlastním životem a na vaše sebepřesvědčování, že je to lepší, z vysoka sere...