To si takhle sedím v práci a najednou telefon. Číslo, které neznám. "Dopr..., zas ňáký naháněči na výborné výrobky/služby/kraviny, které mě vůbec nezajímají!", napadlo mě.
"Prosim!!"
"Dobrý den, tady Šálová, učitelka Lou."
(tu má Tornádo na informatiku, co může chtít?!)
"Víte, stala se taková nepříjemná věc, když čekali na zastávce na autobus, brali menším dětem průkazky, házeli je do silnice, pak taky do těch malých strkali a jedna holčička má nějaký odřeniny a bouli, jako Lou v tom není sama, ještě tam byli kluci, ale Lou je tam nejstarší a největší, já už jsem s ní o tom mluvila a ona mi slíbila, že už to neudělá a podali jsme si na to ruku, volám vám jen, abyste o tom věděla."
(no dobrý, tak jste to vyřešila a co já jako s tím? Lou je ADHD, víme? a prostě jí nedocházejí důsledky jejího jednání, někdo to vyvolá, ona se radostně přidá - smečkové chování, že - jenže ona nezná míru)
"Samozřejmě, že s ní promluvím, paní učitelko."
UÁÁÁÁÁÁ!!!!
Jak mě nebaví řešit takovýhle s*ačky!! Mám co dělat sama se sebou, před čtrnácti dny mě sejmula deprese a pořád se v tom tak nějak plácám... Jenže jsem ten rodič a čeká se ode mě nějaká výchova, žejo.
Tak jo.
"Lou, pocem."
Přišourá se.
"Prosím tě, co to bylo na tý zastávce? Hele, já chápu, že tě ty malý serou, tak si jich nevšímej."
"Když to nejde!"
"Jsou votravný, co..."
"Jo! A furt za mnou lezou a furt se na mě věšej!"
(být v kolektivu oblíben není vždycky výhra)
"Tak víš co? Vem si sluchátka, pusť si nějakou hudbu a otoč se k nim zády. Snad jim to dojde a dají pokoj."